Esej: Rakousko – spoluviník či oběť druhé světové války?

Esej, která byla součástí teritoriální zkoušky z dějin německy mluvících zemí na IMS FSV UK, 2. ročník 10/2011. Získala 59 z 70 bodů.

Úvod

Hrůzy války se lidé vždy snaží ospravedlnit určením viny – viníka a oběti. Když je „ten druhý“ zlý, pak já jsem dobrý a nevinný. Díky tomuto psychologizujícímu pohledu můžeme pochopit otázku eseje. Mou tezí je, že Rakousko bylo označeno za první oběť především z politických důvodů. V eseji chci poukázat na propojení otázky viny se samotným Rakušanstvím – tedy velmi mladou a tudíž i málo kritickou národní identitou.

Kdo je spoluviník?

Za viníka druhé světové války považujeme Hitlerův německý nacismus – který svým agresivním nacionalismem a rasismem, snahou revidovat Versaillskou smlouvu, a získat tzv. Lebensraum – zatáhl Evropu a svět do nejhorší světové války. Jeho spojencem – a tedy spoluviníkem – se stala Mussolinoho fašistická Itálie, která se také snažila získat více území. Dalším spojencem bylo Maďarsko snažící se o revizi Versailleského míru a obnovu statusu mocnosti. V obdobné pozici bylo Rakousko, které se stalo po Versailleské smlouvě téměř nefunkčním pidistátečkem, jehož většina obyvatel dr cítila být Němci.

Německy mluvící části bývalého Rakouska-Uherska, které si nárokovalo Rakousko
Německy mluvící části bývalého Rakouska-Uherska, které si nárokovalo Rakousko

Vznik Rakouska

Do první světové války byla Rakouská identita vztahována především k Habsburské rodině a monarchii. Po Versailleském míru byly oba tyto faktory vyřazeny a musela vzniknout nová identita. Ta byla vymezena jako německy mluvící, ovšem logický požadavek připojení k německému národnímu státu byl zakázán. Po pádu Credit Anstalt roku 1931 drtila Rakousko krize a občané pošilhávali po zlepšující se hospodářské situaci Německa, spojované s Hitlerem a vůdcovstvím.

Autoritářství 1. republiky

Roku 1932 nastoupil do pozice kancléře E. Dollfuss, který se snažil napodobovat a dokonce „überhitlerovat“ Vůdce. Dollfuss se snažil upevnit Rakouskou identitu důrazem na katolictví. Zároveň napodoboval gesta Hitlera či velké ceremonie. Využíváním Vůdcových metod připravil Rakušany na snadný přechod k nacistické diktatuře se všemi důsledky přijetí tohoto systému. Dollfuss byl zavražděn při pokusu o puč NSDAP roku 1934, i jeho nástupce Schusnigg pokračoval v stejné politice. Po občanské válce potlačil socialistickou opozici a odbory. Snaha vytvořit stavovský stát skončila ani ne na půl cesty.

Dollfussova snaha überHitlerovat Vůdce
Dollfussova snaha “überHitlerovat” Vůdce

Postupným připoutáním Itálie k Německu zmizel nejmocnější zastánce Rakouské samostatnosti. Připojení Rakouska k Říši se snažil Schuschnigg předejít referendem o samostatnosti Rakouska, uskutečnit ho nepovedlo kvůli vojenské hrozbě Hitlera. V následujícím referendu, již po připojení k Říši roku 1938, asi 99,9% obyvatel zpětně ospravedlnilo agresivní akt anšlusu.

Dunajské župy

Co je ovšem důležité připomenout – výrazná část populace byla skutečně ráda za připojení, vytoužené od vzniku nechtěné Rakouské republiky. Dovolil bych si tvrdit, že i většina. Cílem nacistů bylo homogenizovat německý národ a tedy i vymazat Rakouskou identitu. Proto bylo Rakousko zcela začleněno do župního systému Třetí říše a zmizel i samotný název Rakousko – Horní a Dolní Rakousy byly přejmenovány na Horní a Dolní Dunajské župy. Rakušané se jako občané Říše účastnili bojů. Na Rakouském území byl jeden koncentrační tábor – spolupodíleli se tedy i na odsunu a tedy i vyvražďování židů a dalších skupin. Podíl Rakušanů (obdobně i Sudetských Němců), jakožto obyvatelů Třetí říše, na zločinech nacismu byl tedy nevyhnutelný, stejně jako ho považuji za nepopiratelný.

Rozpuštění Rakouska v Třetí Říši
Rozpuštění Rakouska v Třetí Říši

Opět Rakousko

Druhou republiku vyhlásil socialista Karel Renner již roku 1945. Mohl se odvolat na Moskevskou deklaraci z roku 1943, ve které zazněl požadavek obnovení samostatnosti – a poprvé i teze o Rakousku, jakožto první oběti. Ostatně, jak jinak odůvodnit odlišnost od Němců a samostatnost? Samostatnost, která vznikla z mocenského cíle – tedy neposílit opět poražené Německo.

Zároveň musím uvést, že právě socialisté byly skutečnými oběťmi druhé světové války. Právě v lágrech se setkala i budoucí politická reprezentace, která se snažila vyhnout polarizaci 1. republiky. Po válce proto vznikla velká koalice SPÖ s ÖVP.

Rakouské vyrovnávání

Denacifikace byla jedno ze zásadních 4D, na kterých se mocnosti dohodly na Jaltě roku 1945. Ve Východním Německu došlo pravděpodobně k nejintenzivnějšímu vyrovnání s nacisty, protože bylo zároveň nutné je nahradit komunisty. V Západním Německu probíhala denacifikace s ohledem na udržení funkčnosti státu a byla mírnější. Hlavním způsobem vyrovnání byly Norimberské procesy. Přední rakouský nacista Seyss-Inqart tam byl popraven.

Obecně však bylo hlavním cílem rakouské politické reprezentace udržet jednotu státu a získat suverenitu. Vytvořením velké koalice došlo k nutnosti příliš nekritizovat druhého partnera a tedy nerozebírat jeho minulost. Celá rakouská společnost ráda přijala roli první oběti, která zakryla vzpomínky na pochybení. Obdobně se náplastí na pozvolna sílící Rakouskou identitu stalo vyhlášení neutrality po podepsání státní smlouvy roku 1955. Rakouská poválečná identita tak byla vystavěna na opomíjení vlastních zločinů a uzavření se před okolním světem. Důsledek jako je silná xenofobie, jsou dnes diskutovaným problémem Rakouska.

Kurt Waldheim: 1972-1981 generální tajemník OSN, 1986-1992 prezident a trvání aféry
Kurt Waldheim: 1972-1981 generální tajemník OSN, 1986-1992 doba prezidentství se kryje s aférou

Katalyzátorem rakouského vyrovnání s nacistickou minulostí se stala Waldheimovou aféra. Tento bývalý 4. tajemníkem OSN roku 1986 kandidoval na prezidenta. Právě kvůli kampani byly na světlo vytaženy informace o jeho účasti jako členu Wehrmachtu na Balkáně. Otázka zněla – byl jen divákem, či se i spolupodílel?

USA pod vlivem židovských organizací zakázala vstup Waldheimovy na své území. Státní návštěvy se mu vyhýbaly. Rakušané se za svého prezidenta postavili a mezinárodní izolace Rakouska skončila až s jeho prezidentským úřadem. Dle historické komise se Waldheim nepodílel na vraždění, přesto je on i Rakousko – dodnes vnímáno minimálně jako svědek, který nacismu neodporoval.

Závěr

Myslím si, že pro pochopení Rakouské viny či nevinny je důležitější pochopení Rakouska před druhou světovou válkou a po ní, než výčet zločinů samotných. Ač socialisté a elity obecně trpěli kvůli nacistům, většina obyvatel se na režimu spolupodílela, protože se s ním mohla ztotožnit. Vyrovnávání s minulostí začalo až v polovině 80. let a probíhá v Rakousku v podstatě dodnes.

Obrázky

Dollfuss: http://falangist.net/dollfuss1.htm, Mapy: Wikipedie, Rozpuštění Rakouska v Třetí Říši, Waldheim: http://www.stormfront.org/forum/t396547/


Podobné články: