Stanislav Lachman – referát

Úvod

Stanislav Lachman patří mezi nejvýznamnější české průmyslové designéry (jeho povolání se říkalo výtvarný konstruktér či podnikový výtvarník). Vzhledem k tomu, že většinu života pracoval v socialistickém režimu, byla jeho práce značně ovlivněna politickými podmínkami.

Referát k satelitnímu semináři Politické funkce kultury po roce 45, vyučovaný doktorem Rakem v rámci předmětu Dvě století Střední Evropy na IMS FSV UK v 1. ročníku.

Umožnila mu zasáhnout v podstatě do každé domácnosti Československa a zároveň ho nutila měnit barevnost produktů podle rozhodnutí sboru dělníků. Rozhodl jsem se věnovat jeho osudu, přestože v současnosti o tomto, brzy devadesátiletém, velikánu českého designu neexistuje jediná kniha (!). Za zdroj mi tak poslouží dostupné články – přesto si myslím, že Lachmanova osobnost je téma natolik zajímavé, že by byla škoda se ho vzdát.

Stanislav Lachman, portrét.
Stanislav Lachman, portrét.

 Nucené nasazení

Stanislav Lachman se narodil v roce 1921 v Kladně. Po stavební průmyslové škole v Hradci Králové byl, i jako kluk z chudé rodiny, rozhodnutý studovat architekturu. To ovšem překazila válka, Stanislav byl nuceně nasazen na tři roky. Během práce na železniční trati v Gethin dozorce slyšel, jak překládá kamarádovi povely do češtiny. Byl proto převelen do muniční fabriky zbrojařského trustu Göring Werke Wald, kde vymýšlel pracovní pomůcky pro slepé dělníky. Zde si poprvé uvědomil význam ergonomie a poprvé začal předměty vnímat důkladněji, s důrazem na jejich funkci.

UPRUM

Po válce přijali Stanislava Lachmana na Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze na architekturu k profesoru Janu Sokolovi. Jako chudý chlapec musel pracovat, tudíž si přivydělával jako asistent svého, krátce i dalších, profesorů.
Své nuceně nabyté technické znalosti využil skvěle v rámci ročníkové práce z roku 48. Zadáníí znělo: zařízení pro nemocnice, Lachman navrhl obdobu v současnosti běžné pákové baterie – jeho návrh se ovšem ovládal pomocí nohou. Za toto bezkohoutkové umyvadlo získal svůj první patent.
Závěr studia nabídl Lachmanovi zcela neopakovatelné zadání – vagon pro Stalina k jeho 75. narozeninám. Díky dobrému renomé mezi profesory byl pozván k spolupráci nad plány interiérů, které vznikaly ve spolupráci s Tatrou Smíchov. Na plánech pracovali hlavně profesoři z „umprumky“, sám Lachman k tomu řekl:

„Bylo to hodně bizarní, protože moji učitelé nebyli žádní komunističtí nadšenci. Bylo nám řečeno, ať na náklady nehledíme, a my na to: Otevřeme pípu, co to dá! Vymyslel jsem, že všechny panely salonu budou potažené telecí kůží. Kvůli tomu jsme přeházeli celé skladiště kůží, aby se vybraly jen ty s nejlepším hřbetním vzorem. …. Už tenkrát se udělala hudební aparatura s prostorovým slyšením, mohly se promítat i filmy.”

Celkové náklady byly 24 miliónů korun československých. Vagón byl slavnostně předán sovětskému zástupci a jako součást vlaku s dary opustil území ČSR, Lachman ovšem dodává:

“Stalin ho nakonec nedostal. Rozkradli ho cestou v Rusku, když byl v Rostově na Donu odložený na vedlejší koleji. Prý ho úplně odstrojili. Z té kůže ale musely být nádherné botičky!”

Kovotechna

Původně se chtěl Lachman věnovat rekonstrukcím památkových objektů v Telči, Slavonicích, Znojmě a Bardějově. Ovšem aby zajistil pro svou nově založenou rodinu příjem, začal si hledat místo v Praze. V té době nově vzniklá Kovotechna hledala výtvarníka a po prezentaci svých kreseb byl Stanislav Lachman okamžitě přijat.
V roce 52 tedy nastoupil do Kovotechny – konstrukčního a vývojového ústavu, kde se zabývali výrobou spotřebního zboží pro všechny národní podniky tehdejšího Československa.

„Hned jsem si řekl, že to bude moje parketa. Místo mi nabídla Božena Zrzavá, vnučka malíře Jana Zrzavého, která tam jako komunistka založila výtvarné oddělení. I když jsem komunista nikdy nebyl, hned mě udělali vedoucím.“

Roboti Kovotechny.
Roboti Kovotechny.

Lachman se stal vedoucím oddělení tvarů a spolu s ním v něm pracovali další tři návrháři a čtyři grafici. Oddělení se tak staralo nejen o kompletní výrobu spotřebičů ale i prezentaci výrobku – od jejich jmen, návodů k použití, po obal výrobku. Už v tehdejší době používal tým brainstorming – kde z tisíce řečených blbostí najednou vypadnul nápad, který se stal základem budoucího výrobku.

„Navrhli jsme první poválečné československé elektrické vařiče, trouby, grily, kuchyňské roboty a mixéry, vysavače, ale i holicí strojky, fény a žehličky. Dá se říci, že ke každému novému výrobku proběhla mezi námi malá interní soutěž, ve které zvítězil ten nejzajímavější a také konstrukci a technologii vyhovující návrh.“

Na padesátá léta se jednalo o dost komplexní a nadstandardní přístup – soutěživý, tudíž vedoucí k prosazení nejlepších návrhů. Ovšem i takto skvěle fungující kolektiv narážel na chyby politického systému:

„To nebylo jen o tom, vymyslet tvar, barevnost a grafiku výrobku a jeho obalu. Mnohdy šlo především o to, jak přesvědčit soudruhy z vedení podniku, kteří zpravidla nebyli žádnými odborníky. Jak jim srozumitelně vysvětlit, že by tenhle výrobek měl vypadat právě takhle a ne jinak. Třeba i o barevnost vysavačů se s námi přely komise sestavené z dělníků. Trvat na tom, že by měl mít nový výrobek právě takovýhle obal, takovouhle propagační fotografii a inzerát v téhle podobě.“

Právě pře s dělnickými komisemi vedly k tomu, že například většina vysavačů byla v nevýrazných šedých odstínech.

Lachman: vysavač Jupiter, Hájek: vysavač Pluto.
Lachman: vysavač Jupiter, Hájek: vysavač Pluto.

Předměty a boje

V roce 1955 navrhl Lachman kuchyňský mixér, který byl rozšířený po celém Československu – od domácností po mléčné bary. Je taktéž zvěčněn v knize Czech 100 Design Icons. Po roce navrhl i další ikonu československých domácností – organicky tvarovaný vysoušeč vlasů EM 521, který nevytlačila ani nově tvarovaná hranatá verze z 60. let.
Zajímavou změnou byl požadavek z Elektro-Pragy na vytvarování nových elektrických vypínačů a zásuvek pro závod v Jablonci n. Nisou. Během několika týdnů vznikly návrhy, podle kterých se zásuvky lisovaly z plastu – nahradily tak ještě předválečné typy. Jedná se asi o nejrozšířenější i když zdánlivě nenápadnou stopu Stanislava Lachmana po celém Československu.
Mezi dalších 100 ikon českého designu patří i Lachmanův vysavač – Jupiter z let 56-59. K snadnějšímu zapamatování výrobků byly poprvé použita jména planet.

Další velkou láskou Stanislava Lachmana byly žehličky. V roce 73 přišel s avantgardním kosodélníkovým modelem ETA 211 a 212, Podařilo se ho prosadit díky důvěře ředitele i konstruktérů. Měla ve své době největší žehlící plochu na světě, snadněji se používala (bez jejího obracení se dalo žehlit vpřed i vzad), byla použitelná pro praváky i leváky. Odkládání těžké žehličky zjednodušil Lachman možností odstavit ji do klidové polohy pouhým odložením na bok. Bohužel pro domácí trh neměli komunisté zájem patentově chráněnou a tudíž dražší žehličku podporovat – a zahraniční zájem zase nedokázalo obchodní oddělení využít. Přesto jistě dodnes skvěle slouží v domácnostech mnoha babiček.

Lachman: žehličky.
Lachman: žehličky.

Návratem k architektuře byl pro Lachmana návrh kuchyňské sestavy z kombinovatelných modulů, které bylo možné doplnit vestavěnými elektrospotřebiči. Přes veškerá technická omezení, daná technologickou zastaralostí socialistické země se Lachmanovi povedlo myšlenku dotáhnout do konce – přesto:

„K sériové výrobě nakonec nedošlo, neboť Plastimat si zapomněl postavit dostatečně velké skladovací haly a další investiční prostředky tenkrát od státu nedostal.“

I přes komplikace způsobené systémem mohly vznikat výjimečné předměty. Např. pro Kovopol v Broumově Lachman navrhoval běžné rýsovací potřeby. Jednou dostal zadání vytvořit co nejlevnější kružítko, určené pro vývoz do rozvojových států. Vznikl tak:

„…pouhý malý a výrobně jednoduchý kloubový díl z plastu, jehož jednu nohu tvořila malá vložená obyčejná tužka. Vyrábělo se toho na pytle.“

Ocenění

Výrobky podle Lachmanových návrhů získaly osm zlatých medailí na Mezinárodních veletrzích v Brně, zlatou medaili v Kolíně nad Rýnem v roce 73.
V roce 2001 proběhla v Národním technickém muzeu v Praze souborná výstava, která přilákala tisícovky návštěvníků. Málokdo si do té doby uvědomil, že předměty které celá léta užívali, mají taky své autory.

“Já si vážím především toho, když mi návštěvníci výstavy napsali do knihy hostů: Pane Lachman, už třetí generaci máme tenhle robot, a všechno nám pořád udělá. Tak to je pro mě metál nad metály! Potřesení rukou od pana ministra kultury mě zas až tak moc nezajímá.”

Stanislav Lachman: vypínače.
Stanislav Lachman: vypínače.

V roce 2007 byl Akademií designu České republiky zvolen do Síně slávy:

“Je to krásný, to víte, že je to zadostiučinění, ocenili mě lidé, kteří tomu opravdu rozumějí. Neztloustnu na tom, ale trochu mě to šimrá u srdce. Nejsem složitej člověk, jdu v přímkách nebo kroužcích za svým cílem, ale nestavím na tom mrakodrap.”

Stanislav Lachman: vysavač Jupiter.
Stanislav Lachman: vysavač Jupiter.

Současnost

Nyní žije Stanislav Lachman v paneláku v Jablonném nad Nisou se svou ženou. Příští rok mu bude 90 let, nedoslýchá, ven vychází minimálně. Přesto dokáže nakreslit od ruky perfektně kruh, stále živě gestikuluje a velmi rád se směje.

Závěr

Stanislav Lachman je jedinečnou osobností. Pracovitý, svědomitý, skromný člověk – přesto kreativní a srdečný. Právě díky jeho osobnosti byl schopný navrhovat výjimečné předměty a překonávat – více či méně úspěšně – nástrahy způsobené politickým systémem. Přestože má generace si již tyto předměty nepoužívala, určitě je najde u babičky a ve vzpomínkách rodičů. Co je zásadní, měla by si uvědomit jaký boj s dělnickými komisemi, byrokracií přidělující státní peníze a podobnými nástrahami – se museli jejich autoři vést. Právě pro mou generaci je zásadní připomínat každodenní nesmyslnosti socialistického režimu.
Přitom je jasné, že nebýt tohoto režimu – nemohly by se tak designérsky kvalitní předměty rozšířit mezi téměř všechny domácnosti v Československu – Lachman udělal 1200 návrhů z nichž se tři čtvrtiny realizovaly. Ovlivnil tak několik generací každodenních uživatelů.
Je zajímavé uvažovat, jak by Stanislav Lachman vynikl ve svobodné konkurenci při technických možnostech, které kapitalistický svět poskytoval. Určitě bychom ho dnes našli ve všech učebnicích světového designu. Je proto velká ostuda, že doposud o něm nevyšla žádná biografie a musel jsem čerpat z pouhých dvou rozhovorů. Jediná výstava v Národním technickém muzeu opět bez dostupné publikační činnosti poukazuje, že ohledně Stanislava Lachmana je převeliký prostor k zlepšení informovanosti.

Zdroje

„Stanislav Lachman: Josef Lada českého designu“, HN.IHNED.CZ, http://hn.ihned.cz/c1-40335500-stanislav-lachman-josef-lada-ceskeho-designu, 5. 3. 2010.

„Rozhovor se Stanislavem Lachmanem z roku 2001“, CZECHDESIGN.CZ, http://www.czechdesign.cz/index.php?status=c&clanek=57〈=1, 5. 3. 2010.

Tereza Bruthansová, Jan Králíček. Czech 100 Design Icons. Praha: CzechMania, 2005.

Obrázky

Zdroj: http://www.czechdesign.cz/index.php?status=c&clanek=1&lang=1 – fotograf Jiří Hulák a archiv NTM

Napsat komentář