Goethe-Institut – referát

Petr Neugebauer: seminární práce do předmětu Kulturní politika Západoevropských států, zimní s. 2011/12

1 Úvod

Cílem této práce je představit německý Goethe-Institut, který vykonává aktivity podobné jiným velkým zahraničně-kulturním institutům Francie nebo Velké Británie: propagaci jazyka, konání jazykových zkoušek, různorodým kulturním aktivitám, přednáškovým akcím.  Zaměřím se hlavně na historii Institutu, na níž lze sledovat specifické podmínky formování G-I, které dodnes ovlivňují jeho strukturu, fungování a odlišují Institut od podobných organizací.

Představím počátky snah o napodobení francouzské zahraničně-kulturní politiky na konci 19. století.  Hlavní část práce se bude věnovat vývoji ve dvacátém století.  Zásadním prvkem německé zahraniční politiky bylo vyrovnání se zneužitím kultury a propagace národa nacisty. To vedlo k dodnes důležitým specifikům německé kulturní politiky jako je důraz na dialog (místo šíření kultury) nebo organizační a finanční nezávislost Goethe-Institutu. Svůj vliv má i decentralizace kultury v Německu, ministry kultury mají jednotlivé země – na spolkové úrovni pracuje jen zmocněnce vlády pro kulturu a média (Beauftragter der Bundesregierung für Kultur und Medien). V této seminární práci popíšu vývoji vztahu Goethe-Institutu k vládě, uzavření tzv. rámcových dohod. Přiblížím zásadní změny po roce 1989, které vedly ke geografickému přeorientování se ze Západní Evropy na Středo- Východní Evropu, rozvíjející se svět a islámské země. Závěrem krátce doplním poznatky o financování a struktuře současného Goethe-Institutu.

2 Historie Goethe-Institutu

2.1 Plány na zřízení instituce

Plány na vznik kulturní instituce sahají k bavorskému králi Maxmiliánovi II., který v roce 1859 prosazoval zřízení Německé akademie, která by se zabývala studiem německého jazyka a sídlila by v Mnichově. Kvůli smrti krále nedošlo k realizaci tohoto návrhu. Pozdější stoupenci Německé akademie navázali na odkaz bavorského krále požadavkem na umístění této instituce do Mnichova. Což ovšem poškodilo její důvěryhodnost, protože byla spíše vnímána jako bavorská katolická instituce, než jako zástupce celoněmecké kultury.

O založení německé kulturní instituce po vzoru Francie se mezi intelektuály debatovalo před první světovou válkou. Zásadním impulsem byl neúspěch v První marocké krizi v letech 1905/6, kde se ukázalo, že Německo není schopno prosadit své zájmy vojensky (proti Francii podporované Británií) a proto by se mělo soustředit na posílení kulturního vlivu.

2.1.1 Meziválečný předchůdce: Německá akademie

První světová válka opět posílila vnímání Německa jako agresivního a barbarského státu. V roce 1920 vzniklo kulturní oddělení v rámci úřadu ministerstva zahraničních věcí, což nebylo považováno za nedostačující. Tento impuls vedl roku 1923 dvacet šest předních osobností Německa k založení mezinárodní kulturní instituci se sídlem v Mnichově. Jednalo se o spontánní rozhodnutí významných německých intelektuálů, politiků, umělců i vědců bez konkrétní představy o fungování Akademie. Mezi zakládajícími členy byli např. Thomas Mann, Richard Strauss, Max Liebermann, ale také Paul von Hindenburg. Zároveň se od počátku počítalo nejen s kulturními aktivitami, ale i s podporou výzkumu. Roku 1923 tak zahájila oficiálně činnosti Německá akademie (Deutsche Akademie), která je přímým předchůdcem Goethe-Institutu. Zajímavé je, že už od počátku bylo prosazováno, aby instituce šířící německou kulturu v zahraničí, měla dostačující síť poboček i v samotném Německu.

Ovšem vzhledem ke způsobu svého založení se jednalo spíše o diskusní platformu, než zahraničně-politickou instituci. Jedním z úkolů, které si Německé akademie dala, bylo upevňovaní vědomí společné kultury Němců. Německo totiž bylo považováno za mladý, politicky a kulturně nestabilní národ. Kvůli této myšlence se Akademie přeorientovala na několik miliónů Němců, žijících po válce mimo vlastní území Německa. Aktivity Akademie se tak omezily hlavně na  podporu národního sebeuvědomění německých menšin v zahraničí.

2.2 Vznik Goethe-Institutu

2.2.1 Vznik meziválečného Goethe-Institutu

Snahy o vymezení „německé kultury“ pro potřeby Německé akademie vedly k rozhodnutí, že jejím základním a nejvýraznějším prvkem je samotný jazyk. Konkrétním důsledkem pak byly dvě aktivity: zaprvé zakládání jazykových škol v zahraničí (od roku 1930) a zadruhé pořádání letních vzdělávacích kurzů v Německu, určených pro zahraniční učitele němčiny. Kvůli velké oblíbenosti tohoto programu a finanční náročnosti byla v roce 1932 zřízena pro vzdělávání pedagogů speciální instituce se sídlem v Mnichově: Geothe-Institut pro další vzdělávání zahraničních učitelů němčiny (Goethe-Institut  zur  Fortbildung ausländischer  Deutschlehrer).

Zahraniční jazykové školy občas byly v rolích malých kulturních institutů, protože do druhé světové války nevznikla žádná centrální zahraničně-kulturní instituce (Německá akademie se postupně přeorientovala čistě na jazykovou politiku). V   meziválečné době vznikaly i další organizace: roku 1925 Německá akademická výměnná služba (DAAD) a téhož roku i Nadace Alexander von Humboldta. Cílem těchto organizací opět nebylo šíření německého vlivu, ale hlavně posílení univerzitních a vědeckých výměn.

2.2.2 Znovuobnovení po druhé světové válce

Německá akademie byla zneužita nacismem, a proto byla na seznamu institucí, které měly s denacifikací zaniknout. V roce 1950 byla obnovena činnost DAAD a o rok později kulturní oddělení ministerstva zahraničních věcí. Při hledání náhrady za zdiskreditovanou Akademii, se ukázalo přijatelným navázat na meziválečnou organizaci starající se o mobilitu pedagogů: Goethe-Institut. Ten byl oficiálně znovuzaložen roku 1951, personálně i institucionálně však navazoval na Německou akademii. Zakladatelé doufali, že v zájmu o posílení nezávislosti na politické moci, bude znovuobnovený institut získávat finance pouze ve formě darů od sponzorů a mecenášů. Což vytvořilo již v 50. letech tradici provázanosti německé kulturní diplomacie se soukromníky – především podnikateli.

2.2.3 Vymezování kompetencí 50.–60.let

Vzhledem k nacistické zátěži se kulturní diplomacie až do 70. let rozvíjela minimálně, posláním G-I bylo hlavně zajištění jazykové výuky v Německu. Ostatně v zakládajících stanovách nebylo jasně řečeno, že cílem je šíření kultury – německý jazyk byl v podstatě ztotožňován s německou kulturou.

K rozšíření o zahraniční politiku došlo až v roce 1957 převedením 36 zahraničních kulturních institutů z kompetencí kulturního oddělení ministerstva zahraničních věcí pod Goethe-Institut. V roce 1952 byla založena organizace Inter Nationes, která měla šířit povědomí o německé kultuře pomocí distribuce tiskovin o Německu. Roku 1964 bylo rozhodnuto, že tato organizace bude vybavovat knihovny Goethe-Institutů. V roce 2000 bylo Inter Nationes sloučeno s Goethe-institutem jako důsledek Koncepce 2000 (viz níže).

2.3 Rámcové smlouvy

2.3.1 První rámcová smlouva

V 50. a 60. letech se řešilo vymezení vztahů mezi MZV a G-I. Výsledkem byla roku 1969 uzavřená tzv. První rámcová smlouva, ve které se ministerstvo zavázalo nadále pravidelně financovat Institut, jako soukromou organizaci provádějící zahraničně-kulturní politiku. Tato podpora však nebyla konkrétně definována a téměř jediná aktivita institutu, jazyková výuka, byla redukována.

2.3.2 Druhá rámcová smlouva

Zásadní obrat nastal roku 1970, kde ve vládním prohlášení „Zásady zahraniční kulturní politiky“ byla kulturní politika postavena na rovnocennou úroveň bezpečnostní a hospodářské zahraniční politiky. Druhá rámcová smlouva potvrdila pozici kulturní politiky jako třetího pilíře roku 1976. Tato smlouva platí dodnes. Ač dává ministerstvu poměrně výrazné pravomoci nad Institutem, jednotliví ministři zahraničních věcí respektují zvyk nezávislosti kulturní politiky a do činnosti Goethe-Institutů výrazně nezasahují.

3 Současný Goethe-Institut

3.1 Vývoj od roku 1989

3.1.1 Pád železné zdi

Ještě před rokem 1989 se německá zahraniční politika začala reorientovat na Středo- Východní Evropu. V roce 1990 byl založen Goethe-Institut v Praze a Varšavě, o rok později vzniklo 11 dalších institutů v zbývajících postkomunistických zemích.

3.1.2 Koncepce 2000

Vstup německé kulturní diplomacie do novém tisíciletí určila Koncepce 2000, kterou představil tehdejší ministr zahraničních věcí Joschka Fisher. Jednalo se vlastně o první úpravu Druhé rámcové smlouvy z roku 1976. Ve srovnání s Francií je kontinuita německých kulturních institucí až překvapivá, což je ovšem ovlivněno soukromým statutem organizací.

Došlo k výše zmiňovaného sloučení Goethe-Institutu s Inter Nationes – oficiální název je tedy  Goethe-Institut  Inter  Nationes  (GIIN). Hlavně byla potvrzena autonomie kulturních organizací. Třebaže linii zahraniční kulturní politiky určuje MZV, je na samotných institucích, jak tyto linie naplňují.  Cílem kulturní diplomacie má být podpora hodnot jako je demokracie, lidská práva, udržitelný rozvoj aj.  Ve čtvrtém bodě je jednoznačně uvedeno, že kulturní diplomacie není nástrojem šíření německé kultury, ale prostředek k usnadnění dialogu a spolupráce mezi kulturami a národy. Vzhledem ke geopolitickým změnám požaduje MZV posílení přítomnosti v islámských oblastech a také hospodářsky rostoucích státech a regionech jako je Indie, Čína, Latinská Amerika či Blízký Východ. V dlouhodobé perspektivě Koncepce 2000 zdůrazňuje spolupráci v oblasti vědy a vzdělávání.

3.1.2 Současnost

V roce 2003 proběhla celoevropská konferenci G-I a byla přijata nová strategie priorit. Došlo k přesunu institutů ze Západní Evropy do nově se rodících velmocí a politicky kritických regionů. Ostatně už v letech 1998-2002 ukončilo činnost 17 institutů především v Západní Evropě  – ale bylo zřízeno 11 nových v nových zájmových oblastech (např. Vilnius, Sarajevo, Taškent, Kábul či Abu Dhabi).  Ministr zahraničních věcí Steinmeier zahájil v roce 2007 reformní proces s cílem zefektivnit fungování G-I  a topředevším zavedením flexibilnějšího jednotného rozpočtového systému a posílením kompetencí na regionální úrovní.

3.2 Struktura a funkce

3.3.1 Financování

Pobočky Goethe-Institutu v samotném Německu si zodpovídají samy za získání financí. Instituty v zahraničí jsou asi ze ¾ financovány z vládního příspěvku. V průběhu 90. let vzrostl podíl vlastních financí z 13% asi na 23% v roce 2005. V roce 2007 byl příspěvek vlády 112,5 miliónů eur. V roce 2009 byl státní příspěvek už na úrovni 218 mil. eur a s výnosem z jazykových kurzů v hodnotě 89 miliónů hospodařil Goethe-Institut s 229 milióny eur. Přesto dochází k šetření, například spoluprací s jinými kulturními instituty (s Britskou radou má G-I společné zastoupení v Kyjevě či Lublani).

Navíc instituty v islámských zemích mohou využít speciálních fondů MZV jako je „Fond Evropsko-islámského kulturního dialogu“. Ministerský úřad k tomu finančně podporuje vybrané velké akce, např. výstavu „Umění dvou německých států – kultura studené války“ v losangeleském Muzeu umění.

3.3.2 Struktura

V současnosti má G-I  136  kulturních  center  v 93  zemích  světa. V samotném Německu funguje  13 Institutů,  které zajišťují  především kurzy  německého  jazyka  pro  cizince.

Oficiální statut Goethe-Institutu je eingetragener Verein, dle českého právního řádu občanské sdružení. Jednotlivé pobočky jsou právně nezávislé jednotky zastřešené centrálou v Mnichově. V jednotlivých zemích je  ředitel  G-I  nezávislý  na  velvyslanectví  SRN  a  není  tedy přímým reprezentantem německé vládní politiky.

Instituty jsou řízeny na principu tzv. pyramidového základu. Na nejvyšší úrovni je vyjednána dohoda mezi G-I a MZV. Činnost konkrétní pobočky nejvíce ovlivňuje rozhodnutí přijaté na regionální úrovni (dojednané mezi regionálními a mnichovskými zástupci). Jednotlivé G-I jsou totiž rozděleny do 15 regionů jako např. Severozápadní Evropa, Německo, Střední a Východní Evropa s centrálou v Praze, Východní Asie, Jižní Amerika apod. Regionální rozhodnutí se týkají hlavně rozpočtu a programu. Nezávislost a finanční autonomie je zachována, protože prohlášení spíše doporučují, v jaké tematické oblasti by se např. programová činnost měla pohybovat, než že by něco bylo přímo určeno.

5 Závěr

V této seminární práci jsem shrnul historii Goethe-Institutu a poukázal tak na specifika, která z vývoje vyplývají.  V meziválečném období vznikl požadavek na vytvoření sítě poboček i v samotném Německu. Důsledkem nacistické minulosti je specifická role G-I ve světě: snaha o mezikulturní dialog (místo přímého šíření kultury) a relativní nezávislost na vládě organizační i finanční. Tyto prvky byly upevňovány v průběhu 2. poloviny 20. století tzv. rámcovými smlouvami. V práci jsem představil i změny po roce 1989, které vedly k změně priorit ze Západní Evropy na nové regiony – ať už v Evropě, rozvíjejících se zemích nebo islámských státech. Závěrem jsem upřesnil financování a strukturu současného Goethe-Institutu.

6 Zdroje

Hlobilová L., „Kulturní diplomacie – komparace přístupu Francie a Německa v České republice“, diplomová práce, VŠE, 2011.

Tomalová, Eliška. Kulturní diplomacie: Francouzská zkušenost. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008.

Napsat komentář